Budíček, hygiena, snídaně, check out patří k poslednímu dni. Pavlinka potřebovala na sbalení v našem malém pokoji víc času, tak jsem si šel sednout na recepci. Tam jsem jim chvilku přepínal televizi, ale bez zvuku to není ono.
Dánská televize má jednu zajímavost, má stejný kanál, ale jednou v původním znění s titulky a jednou s dabingem. Divák rozhoduje na co se chce dívat.
Když Pavlinka dorazila, dal jsem kufry do skladu. Věta, že za odložené věci hotel neručí, donutila Pavlinku vyzpovídat recepčního, kolik krádeží se v jejich skladu za poslední rok stalo a jak moc je uložení zavazadel nebezpečné. Jezdit s drahým kufrem je vždycky riziko. Nicméně duchapřítomný recepční, i kdyby byly krádeže ve skladu na denním pořádku, uklidnil Pavlinku větou, že za jí sledované období k žádné krádeži ve skladu nedošlo. To Pavlinku uklidnilo a mohli jsme jít ven.
Zvolili jsme opačný směr, než obvykle a šli k planetáriu, které je de facto uprostřed města. Spíš asi bude sloužit jako kino a diskusní fórum, než jako samotné planetárium, protože přes světelný smog toho nemůže být moc vidět.
Od planetária jsme došli až k zábavnímu parku Tivoli, kde už zábavychtiví čekali u všech vchodů na otevření parku. Pavlinka kladně hodnotila svačinky dětí, které si pojídáním krátili čas čekání. Měli těstoviny, zeleninu, vše v krabičce úhledně narovnáno.
Obešli jsme park a došli k hotelu, kde mají kávu za pouhých 10 DKK. Sedli jsme si venku pod deštník a pozorovali život na ulici, popíjeli kávu, ládovali oplatky a užívali dalšího dne v Kodani.
Po kávě jsme šli do Charlottina paláce a přilehlých zahrad. Naše cesta pokračovala dál ke kanálu s typickými barevnými domečky.
Našli jsme místo k sezení v areálu akademie umění a Pavlinka si dala svačinu.
Po pauze na sluníčku jsme se vydali na hlavní náměstí v Kodani. K našemu zklamání je to teď velké staveniště, ale až to dodělají, tak to bude krásné. Uprostřed budou stromy dělat přirozený stín, metro bude mít nové výtahy.
Pavlinka šla na exkurzi do obchoďáku přímo na náměstí. Co kdyby náhodou... Koupila si výhodně plavky. Značka, cena, vše ve výhodě, má je.
Od obchoďáku jdeme obchodní třídou do míst, kde už to známe. Jen jsme pokaždé šli jiným směrem. Naše další zastávka, sekáč červeného kříže. Slunko pere jako o život.
Co jsem chtěl zmínit ke Kodani jsou kola. Jsou všude, ale mají vždy své vyhrazené pruhy, své semafory. Všichni se řadí, čekají na zelenou, nikdo nepodvádí, nikdo nepředjíždí. Po chodníku se jezdí jen tam, kde stezka chybí. S helmou, či bez, oblečení jakékoliv. Dokonce i několik těhotných maminek je tu k vidění. Kola se zamykají do stojanů, kterých je všude mnoho. Kolo na každém rohu.
Od sekáče jsme šli konečně do parku, který byl v plánu už od soboty od rána. Vypadal jako Central Park v New Yorku, ale výrazně menší. Hned na začátku naší cesty jsme viděli krásný vodopád, tak jsme se šli podívat nahoru. Nahoře bylo náměstí s hřištěm a vodotrysky. Zvědavost uspokojena, takže jsme pokračovali v procházení parku. Bylo tam spoustu studentů, ve vzduchu smrděla marihuana. Když jsme vyšli z parku ven, měli jsme ještě chvilku času, tak jsem vymyslel, že půjdeme na tržnici, kterou měla naznačenou na mapě. To znamenalo v praxi obejít celý park znovu dokola a za náměstím s vodotrysky byla ona tržnice.
Tržnici jsme našli hned. Bylo tam spousta hezkého jídla, ale v cenách návštěvy restaurace v Praze v centru. Nechtělo se mi vyhazovat 160 CZK za namazaný chleba pomazánkou. Ceny v podstatě jak u nás, jen 3.5x dražší.
Od tržnice jsme šli zase jinou cestou k hotelu. Kolem bylo plno lidí, cyklistů, všichni někam spěchali. Vypadalo to chvílemi, jak když jede Závod Míru.
Došli jsme do hotelu, vyzvedli kufry, Pavlince slyšitelně spadl kámen ze srdce a my po krátké občerstvovací pauze šli na Metro.
Metro jelo za 2 minuty a pak už jsme se řítili směrem k letišti.
Chvíli jsme váhali nad číslem terminálu, nakonec jsme zjistili, že na letence je terminál 2.
Při čekání nás dohnala chuť na kávu. Vlezli jsme do nějakého obchodu a káva za pouhých 25 DKK a ještě si můžu dát refill.
