Na to jak to byl malý hotel a poté, co se nastěhovali sousedé s uřvaným parchantem, který následně usnul, byl všude klid. Spalo se dobře v našem skromném pokojíčku.
Po skromné snídani, jedna buchta s čajem, jsme vyšli do banky. Byl to úřad na půl hodiny. Na informacích vyplnit formulář a čekat na vyřízení u okýnka.
Od banky jsme prošli přímou cestou až k bráně poledního klidu, jak jsem si ji pojmenoval. Je tam konečná tramvaje. V dáli jsme viděli zakázané město, naproti bylo železniční muzeum. Dojít tam přímou cestou bylo nemožné, museli jsme 2x do podchodu, abychom se dostali přes křižovatku na druhou stranu. Tam stála kontrola, kde policajti kontrolovali občanky a pasy. Nás se policajt zeptal, jestli patříme k sobě a co znamená M v mém pasu. Řekl jsem mu, že muž a on spokojeně pokýval a vrátil nám pasy zpět a šli jsme dál. Byla tam šatna na odložení kabelek a batohů. Nás odchytil Ferda, co se tvářil jako oficiální zástupce prodeje pro cizince. Koupili jsme si u něj lístek za 60 ¥, i když oficiální cena v průvodci byla 40 ¥. Historka se změnou cen v říjnu zabrala a my dostali číslo e-tiketu. Zaplatili jsme za něco, co jsme ani netušili, jestli jsme koupili správně. Nakonec se pak ukázalo, že ano.
Vtipná historka pana překupníka byla, že vstupenku zadával do mobilu. Číslo pasu, příjmení a jméno. A protože internet tu stojí za prd, třásl telefonem v domnění, že to bude lepší. Nakonec se chytil, ale možná by to šlo i bez třesení.
Pak jsme šli dál, Pavlinka vedla bezplatnou přednášku na téma vyhozených 40 ¥ překupníkovi.
Šli jsme dál kolem zábran, až jsme došli na rentgen, kde slečna kontrolovala pohmatem, co mám v kapsách. Kdybych na zádech vlekl 100 kg bombu, možná by ji přehlédla.
Došli jsme na největší náměstí, kde bylo hodně lidí, ale i hodně vyhrazených prostor. Na jedné straně muzeum, na další Zakázané Město, pak nějaký kulturní palác pracujícího lidu a na další straně mauzoleum Mao ce Tunga. Šli jsme se na tu vystavenou mrtvolu podívat.
Pavlinka šla první, protože se tam nesmělo mít vůbec nic. Tak si vzala jen pas a mobil a šla. Za chvilku byla zpátky s tím, že se tam nic nemůže brát. Pak jsem šel já. Všechno jsem nechal Pavlince, takže nebylo skoro co kontrolovat. Před vstupem do velikého baráku mě místní člověk požádal, abych si sundal brýle z hlavy a dal si je třeba na krk. Vešel jsem dovnitř. Uvnitř byla žulová socha obložená zeleným porostem a před ní tuna žlutých kvítek. Ve druhé místnosti ležel vystavený sám velký vůdce osobně. Vypadal jak vosková figurína ve skleněné rakvi. Žádné zdržování, pokračujte východem ven. Navíc důležitá poznámka pro budoucí cestovatele, v poledne se zavírá. Kdo to nestihne do oběda, má smůlu. Odpoledne chce mít voskový stařík klid. Východ je logicky na druhé straně než vchod a protože je mauzoleum rozlehlé, obejít ho zase ke vchodu je pěkná procházka.
Vyzvedl jsem Pavlinku a šli jsme konečně do Zakázaného Města. Na začátku byla velká fotka vůdce.
Vešli jsme dovnitř, nikde žádné kontroly vstupenek. Začínala mě jímat hrůza, že za 120 ¥ si výslechnu jednu dlouhou přednášku na téma vyhozených peněz. Šli jsme kolem cvičících vojáků. Měli zrovna nějakou venkovní přípravu. Pak jsme přišli konečně ke vstupu. Ukázal jsem fotku a šli jsme. Pavlinka si půjčila za 40 ¥ audio průvodce v češtině a byl klid.
Prolezli jsme Zakázané Město křížem krážem. V místní restauraci jsme si dali jídlo. Výborné to bylo. Ve dvě hodiny mělo být představení v hodinovém sále. Koupili jsme si extra vstupenky a spěchali tam. Výsledkem bylo, že to byl chrám plný hodin a kdesi vzadu za sklem běžely asi 4 betlémy v hodinách. Tak jsme se přes dav koukli a šli dál. Další placená část byly poklady. Zajímavé, ale díky davům lidí a podobnosti artefaktů to lze shlédnout v rychlejší chůzi. Další výhoda je, že WC jsou v relativně dobré vzdálenosti a čistá. Nemá smysl rozepisovat každý krok v Zakázaném Městě, protože to je obrovský komplex. Všude bezpečnostní kontroly. Ani kouřit se tam nesmí, takže u východu babky prodávají zapalovače. Prostě systém.
Vylezli jsme po celém dni na opačné straně, než jsme tam vlezli. Šli jsme na známou obchodní třídu, kde lze ochutnat úplně všechno z Číny. Šli jsme dlouhou dobu relativně klidnou ulicí, než jsme došli do míst, kde byla z ní udělaná pěší zóna. Ani kolo, ani motorka, nic takového. Jen pěší. Šli jsme skoro na konec, kde se začaly shromažďovat lidi. Tam byla ona stravovací ulice. Na začátku měli vystavené živé štíry na špejli, které pak usmaží. Pavlinka si dala závitek, řízek a tofu. Strašně si pošmákla. Já neměl vůbec na nic chuť.
Naše další zastávka měla být zaplacení jízdenky na Velkou čínskou zeď. Šli jsme procházkou zpátky podle navigace, ale Pavlinka naznala, že přes velké náměstí to zná. Takže jsme museli zase kontrolou pasů a bagáže. Dnes naposledy.
Cestou jsme narazili na jinou cestovní agenturu, která prodávala zájezdy, ale pán neuměl anglicky. Takže jsme šli do té agentury, co včera, kde to bylo o malinko lepší. Akorát slečna prodejkyně tvrdila, že je odjezd už v 6, ale paní majitelka to opravila na 6.40 hod.
Nakoupili jsme si jídlo na zítra a jdeme spát, ať jsme zítra čerství.
Jinak počasí dneska v pohodě, chvílemi to bylo na tričko, jinak k večeru začlo foukat, takže mikina byla dobrá. Ušli jsme něco přes 15 km. Záznam naší trasy podle GPS vypadá legračně.
Co hodnotím velmi pozitivně bylo, že jsme k dnešnímu jídlu dostali normální klasickou lžíci, takže jídlo bylo úplně v pohodě.