Vždycky, když si myslím, že už jsem se naučil držet hůlky, tak se u dalšího jídla přesvědčím, že to opět neklape na sto procent. A tak znovu a znovu uchopuji hůlky mezi prsty a snažím se najít tu správnou polohu. A protože cvičení dělá mistra, u snídaně se snažím hůlky využívat na maximum. Nebo třeba i na nudle.
Po tradiční čínské snídani jdeme do víru velkoměsta. Náš první cíl je muzeum Shanghaje. Spíš je to muzeum všeho z Číny. Od peněz, přes keramiku, oblečení, sochy, odlitky z kovu apod. Kouknuli jsme i na několik videí, které například ukazovali důmyslný systém pro odlévání prvních peněz. Bylo to veliké čtyřpatrové muzeum.
Když jsme přišli k muzeu, stála venku fronta akorát na půl hodiny. Před námi svítil ve frontě barevný transsexuál, který svítil barvami do dálky. Ve frontě jsme si pořídili dva vějíře, aby nám nebylo horko.
Vstupné do muzea bylo zdarma. Stálo to za to vidět, ale na detailnější zkoumání jednotlivých artefaktů nebyla chuť. Takže jsme za dvě hodiny odcházeli.
Z muzea jsme šli na něco k jídlu. Bylo hodinu po poledni a bylo potřeba něco jíst. Nedaleko byla taková malá zastrčená restaurace, ale jídlo měli výborné.
Z restaurace jsme prošli parkem, který se tvářil jako centrální park v New Yorku. Už tam kvetla jedna třešeň, tak se pod ní všichni fotili. Kousek od ní stál četník a hlídal, aby nikdo nešlapal na trávník. Trávník zrovna jeden pán sekal, ale na tu plochu už by se hodil traktůrek a on jel obyčejnou benzínovou sekačkou.
Vešli jsme do nějaké dražší čtvrti, protože přilehlý obchoďák měl jen samé drahé značky. I cena kávy odpovídala ceně oběda. A to jsem nemluvil o obyčejném dezertíku.
Shodou náhod jsme došli na druhou nejznámější obchodní třídu, i když to nebyl náš záměr. Byla dlouhá jak týden. Zvládli jsme ji projít jen s koupí jednoho trička, batohu a balíčku tofu.
Na začátku bylo muzeum nebo výstava úspěchů mladých budovatelů. Samé sjezdy, tribuny, všechno rudé. Vstupné bylo také zdarma, tak proč se nepodívat.
Cestou jsme narazili na park, kde skupina lidí tančila na tóny místní čínské hudby. Vypadalo to kouzelně. Nemělo to žádný styl, přesto všichni tančili v párech do rytmické hudby.
U ztraceného nebe, hezká velká restaurace, začaly Pavlinku bolet nohy. Nádherné jarně-letní počasí, nebe vymetené bez mráčků, že by se dalo šlapat a my se blížíme konci procházky. Resp. my jsme přešli silnici a došli do nádherného parku, kde hrála hudba a fungovala WiFi. S hrůzou jsme zjistili, že máme jen hodinu na to, než zavřou přilehlý chrám a jeden asi 3 km daleko. Takže jsme vyrazili k tomu v sousedství. Hned vedle byl veliký obchoďák, který jsme úspěšně vynechali. Pavlinka si koupila lístek a šla dovnitř, já jsem čekal venku, bo za cenu vstupného si radši dám flák masa. Nebo koblihy.
Pavlinka koupila šest koblih a dvě kávy v domnění, že koblihy budou na snídani. Smůla, byly výborné, snědly se všechny.
Šli jsme na chvilku zpátky do parku. Další chrám už se nekonal. Dali jsme si půl hodiny na WiFi a protože začala být zima, šli jsme na metro. Teploměr ukazoval krásných 20°C, ale foukal vítr, takže to bylo spíš na mikinu.
Metro znamenalo najít v bludišti linek číslo 2 a jet dvě zastávky. Linka číslo 2 je peklo. Plno lidí, nacpané metro k prasknutí, schodiště nestíhají nápor cestujících, tvoří se fronty, koordinátoři koordinují. Je tady přestupní stanice People square. Jmenuje se tak asi proto, protože tady jednoznačně přestupuje nejvíc lidí. Přestoupili jsme ze dvojky na osmičku. Je tu o poznání míň lidí.
Pavlinka znalá okolí mě vyvedla z metra rovnou na polívku, kterou si sami nadefinujeme podle aktuální chuti.
Polévka byla zase výborná.
Pak jsme šli do hotelu. Cestou jsme nakoupili svačinu na zítřejší cestu vlakem a Pavlinka si dá zítra nudle od vedle.
Sledovali jsme cvrkot v bistru s nudlemi, kam přijížděl jeden kurýr za druhým a vyzvedávali objednávky asi objednané a zaplacené přes WeChat.
Musíme se sbalit a nastudovat cestu vlakem.