Dnešní ráno nezačalo optimisticky. Venku pršelo, že bylo nejlepší zůstat v posteli. Bohužel úděl cestovatelů je postavit se nepřízni osudu a vyrazit do ulic i přestože prší. 

Pavlinka si došla pro ranní kávu, dali jsme si oblíbený snack, který se stal součástí našich snídani, resp.spíš mých. Kynutí šneci s rozinkama nebo jen s cukrovou polevou, příp.tam je marmeláda nebo puding. Naprostá dobrota, když si to dá člověk poprvé, naprostá dobrota, když to člověk jí 3 týdny v kuse, má to jen jeden drobný zádrhel, že to asi nic nepřinese tělu a maximálně se dostane do americké velikosti oblečení.

Po chvíli sledování seriálů a filmů na pc nás začalo svědomí nutit obléci se a jet autem do Santa Barbary, kde by měly žít americké celebrity a mít svá letní sídla. Na jaře bohužel asi nejsou a nám se je nechtělo cíleně hledat. My nejsme žádní lovci celebrit, ale normální turisté z Prahy. A tak jsme sedli do auta a jeli na výlet do centra Santa Barbary. Po dálnici to byl kousek. Navigace nás vedla přímo do srdce města.

V centru nebylo nic, o čem by se dalo psát domů. Hlavní třída s obchody a jinak fakt nic. Ani moc lidí tu nebylo, protože lilo víc a víc a víc. Ignoroval jsem navigaci, resp.jinak navigace prohlásila, že jsme v cíli, tak jsem drze pokračoval přímo do místa, kde to vypadlo, že dál už bude jen písek a nic. Pavlinka chtěla vidět hlavní třídu, tak jsem to vzal doprava a pak zase doprava a pak hned další zase doprava, až jsme se prokroužili na onu avizovanou hlavní třídu. Jeli jsme kilometry, pardon, jeli jsme míle, než hlavní třída skončila. Na pomyslném konci jsme zase zahnuli doprava a dojeli až k pobřeží.

Jeli jsme opět několik mil kolem pobřeží a kochali se okolím. Pršelo čím dál tím víc. Když už pršelo tak, že i v autě bylo potřeba pořádně stírat přední okno, protože cyklovač už byl úplně na max, projeli jsme městem zadními ulicemi a vyjeli na dálnici 101, bohužel v opačném směru. Naštěstí jsou výjezdy na této dálnici po pár kilometrech, aby se všichni dostali na pobřeží, takže žádný problém, resp.ten protivný déšť vytvářel kaluže na dálnici, takže je fajn, že nikdo nespěchá a není potřeba složitých manévrů. Navigace v tomto případě potřebovala trošku času, než naběhla, ale v pohodě. Dojeli jsme do Carpentiny a projeli obytnou část, kde kromě domů nic nebylo.

Dojeli jsme do hotelu a za drobného deště jsme se naložili na hodinu do vířivky. Při přesunu mě překvapil šerif, který do hotelu přijel, protože se rozhlížel po parkovišti a když projížděl kolem mě v tričku, plavkách a ručníkem kolem krku, stáhnul okénko a pozdravil obligátním: "How are you". Já odpověděl: "Fine" a pokračoval v hledání vstupu do vířivky. Vypadal jsem jako zloděj, který neví, kde jsou peníze a hledá. 

Vstup jsem našel, zapnul bublání a hodinu jsme si užívali horké vody a relaxovali.

Přestalo pršet a protože jsem měl pivo, nemohli jsme nikam jet, tak jsme se vydali na procházku. Šli jsme do obytné části se podívat, jak se bydlí v Carpentině. Potkali jsme pár místních, jinak nic zásadního. Před domy, v zahrádkách zrály citrusy. Lákaly k utržení a ochutnání.

Došli jsme až do části, kde začaly obchody, byla škola, tělocvičny a okolo jezdil i vlak. Šli jsme hlavní třídou až do kavárny. Zde jsme si dali lokální kafíčko a sušenku. Bylo výborné. Seděli jsme venku a sledovali místní cvrkot. Z kavárny jsme šli dál směrem k pláži. Přesně v momentě, kdy jsme přišli k přejezdu, začaly cinkat závory a za chvilku za velkého houkání projel vlak. Šli jsme až na pláž. Byla prázdná, neuklizená od popadaných listů od palem. V dáli se koupalo pár lidí. Na obzoru byly vidět v řadě ropné plošiny.

Vrátili jsme se zpátky na ulici a vraceli se pomalu do hotelu a těšili se znovu do vířivky. Do cesty se nám připletl obchod s potravinami. Je to velmi smutné, že tam člověk nemůže nakupovat denně nebo aspoň týdně. Důvod je prostý. Amíci myslí fakt na vsechno. Hotová jídla jen ohřát, salámy nachystané zavakuované. Mrkev velká, malá, tlustá, tenká. Málo malé, velké, šlehané, kýbl. Sušenky malé, velké, s tisíci příchutěmi. Pečivo, maso všeho druhu. Brambory, cibule jedna jak druhá, radost pohledět. Nic shnilé, všechno čisté, obchod voní. A závěr nákupu, úplně nádherné krásně zabalené kuře o váze 3 lb, takže skoro kilo a půl. Fakt radost pohledět. A cena v porovnání s jiným jídlem krásných 7$, což je cena menu v Mekáči nebo 3 piva Budweiser. Tak jsme si jedno koupili k večeři.

Pavlinka si dala kuře hned před obchodem, já si dal až po návratu hotel. Bylo ještě teplé, šťavnaté a výborné kořeněné. 

Vlezli jsme si podruhé do vířivky, ale po chvíli nás vyhnal pan majitel, že mu nesvítí světla v bazénu a vířivce a že bohužel musíme ven. Tak náš den skončil zase u filmů, seriálu a balení se domů. Museli jsme technicky vyřešit, jak všechny krámy dovezeme domů.