Dnešní den bude možná trošku stručný. Museli jsme si dát budík, abychom nezaspali, protože nástup na loď byl 10:00 hod. Pavlinka mi řekla o půl hodiny dřív, aby byla rezerva, takže jsem dělal všechno proto, abychom tam byli včas. Původní záměr byl, že pojedeme trolejbusem, ale než by přijel, tak jsme pěšky tam.
Do přístavu jsme došli ve třičtvrtě a stáli jsme na konci dlouhé fronty. Prvně nás zkontroloval jeden kluk u vchodu do organizovaného prostoru, po dvou zatáčkách druhý klučina utrhl kontrolní ústřižky a naskenoval je do počítače. Následně nás paní vyfotila a šli jsme do lodi, která nás odvezla na Alcatraz. Mezi tím jsme si poslechli instrukce, co se smí a nesmí při nástupu na loď a na lodi Cesta trvala zhruba 15 minut, je to 2 km po vodě, takže fakt kousek. Ale moc studená voda.
Po připlutí k pevnosti Alcatraz nás přivítal starší pán, dobrovolník. Vyprávěl, co kde najdeme, jak se chovat, co se smí a nesmí. Šli jsme do kopce nahoru, až jsme narazili na tzv.divadlo, kde promítali film z Discovery Channelu o Alcatrazu. Bylo to velmi zajímavé, protože tam bylo vidět i jiné věci, než vězni a vězení, např.jak tam žily děti pracujících důstojníků. Jak Alcatraz obsadili Indiáni. Ukazovali pamětníky z řad dozorců, vězňů i indiánů. Po 17 minutách film skončil a my pokračovali vzhůru k věznici. Zde byl vstup pro ty, kdo chtěli s sebou audioprůvodce, takže vlastně skoro všichni.
Tato nejhlavnější část návštěvy začínala dole v místnosti, kde se přijímali vězni. Byla to velká hala pouze pomyslně rozdělená na několik částí - dominovaly sprchy uprostřed pro 40 vězňů. V rohu byl záchod a umyvadlo a v další části, blíž ke vchodu se vydávalo oblečení a ručníky. Pro nás to znamenalo si v koridoru kolem sprch vystát frontu na mp3 přehrávač z doby kamenné, protože nešel moc dobře ovládat a šli jsme o patro výš, kde byly cely. Většinou prázdné, ale některé měly nábytek a některé byly udělané tak, jak je vězni skutečně měli včetně vycpaných spících vězňů. Kecafon k tomu ve vybraném jazyce vyprávěl příběh a dirigoval, kam jít, kam se podívat, kam se otočit. A do toho autentické vyprávění lidí, kteří Alcatraz zažili live z jedné nebo druhé strany pomyslné barikády.
Kromě cel tam byla místnost, kam se vězni dostávali za odměnu nebo naopak blok D, což byly samotky, knihovna, prostor pro stráž. Za tímto prostorem byla řídící místnost, místnost pro návštěvy, kancelář vedoucího a jiné. Před vchodem stál maják a byl krásný výhled na San Francisco. Vrátili jsme kecafony a přes obchod s upomínkovými předměty jsme vyšli ven a šli na další místa v pevnosti. Začalo poprchávat a nebylo úplně dvakrát teplo. Tak jsme prošli zbývající část, kde byl klub pro důstojníky, elektrárna nebo pracoviště, kde pracovali vězni. Tam byly fotky z posledních dnů věznice. Odtud jsme si šli stoupnout do fronty na loď zpátky. Na ostrově jsme pobyli něco přes dvě hodiny. Pršelo čím dál víc, takže zázemí lodě bylo fajn.
Loď jako taková, stejně jako osvětlení na Alcatrazu je na sluneční pohon. Loď měla navíc ještě dvě vrtule, které poháněl vítr. Na velkých LCD panelech bylo vidět, kolik loď vyrobí energie jakým způsobem na svůj pohon. Vzhledem ke špatnému počasí vyhrál vítr hned za naftou.
Dojeli jsme zpátky do přístavu a šli na autobus 8, který nás měl přiblížit k muzeu cable carů. Jeden nám ujel před nosem, druhý stál na konečné bez řidiče. Pavlinka šla na regulérní zastávku a já čekal až přijde řidič. Mohl jsem se ten kousek svézt, ale vzhledem ke složitosti komunikace jsem šel za Pavlinkou pro případ, že bych řidiče špatně pochopil a on na zastávce, kde čekala Pavlinka, nezastavil. Jeli jsme autobusem jak staří místňáci přesně kam jsme potřebovali. Z autobusu jsme objevili v přístavu obchod, který jsme den před tím nemohli najít. Od autobusu jsme šli rovnou do muzea dopravy. Muzeum bylo zdarma a spíš to připomínalo výrobní nebo servisní halu spolu s lanovkou ve sklepě. Točila se tam proti sobě mohutná kola a na nich lana. Nad nima popis, kam které lano míří. Prošli jsme si celou výstavu, kde bylo velmi podrobně vysvětleno, jak funguje a jak se řídí cable car. Dole ve sklepě bylo vidět, jak to vypadá v podzemí.
Když jsme vyšli ven, šel jsem udělat pár fotek do garáže, ale bylo tam víc aut, jak cable carů.
Po prohlídce muzea jsme šli na oběd. Nejlíp vaří číňáci, takže jsme šli zase k nějakému poblíž. Trošku nás naštval, protože jídlo měl dobré, ale místní platili za to samé jídlo pět a my sedm a půl dolaru. Diskriminace. Pavlince se líbila nějaká buchta, tak si ji koupila navíc, dali jsme si k jídlu výborný čaj a v klidu pojedli.
Po obědě jsme sedli na trolejbus 45 a jeli k hotelu jak staří mazáci. Nasedli jsme do auta, zadali cílovou destinaci a jeli jsme.
Objeli jsme San Francisco dokola až jsme dokroužili na dálnici 101, která vede až do cíle naší cesty. Protože je navigace divná tak se ztratila hned při výjezdu z hotelu, takže kdybych se na ní vykašlal, udělal jsem nejlíp. Její záměr byl naprosto jasný. Do ulice Octavia a pak přímo na dálnici. Jenže jak se zamotala, tak nás vedla do strašného krpálu, aby na konci chtěla odbočit doleva v místě, kde to bylo zakázáno a za dalším rohem už chtěla jet rovně. No prostě zmatek.
Asi 80 km ze San Francisca do San José jsme jeli krokem a čas příjezdu se nezkracoval. Takto z původně plánovaných pěti hodin udělala výpočtem hned sama šest a nakonec s návštěvou outletu na kontrolu zásob Tommyho Hilfigera a wc a potom ještě večeře, nám to celé trvalo skoro osm a půl hodiny cesty. Ale viděli jsme několik letišť, něco od NASA. Závěrem, aby nebyla cesta tak nudná, jelikož za San José se dal dát tempomat, navigace chtěla ušetřit asi 4 minuty času a asi 10 km, tak nás svedla z dálnice na klikatou okresní silnici vedoucí horama přes nějaký průsmyk, zatímco dálnice nudné kopírovala pobřeží. Ubytovali jsme se a jdeme spát. Ráno uvidíme, co tady vymyslíme, když má celý den pršet. Druhý den deště z třítýdenní dovolené je myslím dobré skóre.