Naše ráno v Las Vegas nezačalo dvakrát nejlíp, protože Pavlinka měla migrénu jako prase, takže jsme se akorát check out-li a šli nakládat všechny věci do auta. Žádná kasina, žádné promenády, nic, tak aspoň ten epesní výhled ze 32. patra. Protože jsme neměli snídani, tak bylo všechno jednodušší. Najít auto už nebylo pro zkušené mazáky žádný problém, stejně tak vyjet ven z hotelu na hlavní silnici.

Kdo však měl problém, byla naše slavná navigace. Zase si ukazovala, co chtěla, pak se ztratila a hlásila odbočení vlevo, načež skutečný směr byl vpravo. Chudák holka, pak se na ni spolehněte. Navíc některé její příkazy nekorespondují s jejím skutečným záměrem, takže turn left a go straight v překladu znamenalo, odbočte úplně doleva, protože já kráva si spletla směr, takže tu kroužíme jak vemena po nadjezdech a podjezdech. Jako hra dobrý, ale několik pruhů (nevím, jestli 4 nebo 5), tři doleva a ona si vzpomene odbočit doleva přesně v momentě, kdy stojíte v tom nejpravějším pruhu. Prostě s navigací v tak velkých městech je srandy kopec. A protože Pavlinka měla úkol vyměnit si šaty za větší a potřebovali jsme do druhého severního outletu, byla naše slavná navigace jediným zdrojem informací. A tak místo plánovaných 8 km jsme měli tak 13 km, což není v Las Vegas žádná míra. Navíc nás holka vedla zadními uličkami, takže fajn, až na to odbočování přes několik pruhů. Outlet jsme našli, Pavlinka provedla plánovanou výměnu. Ani jí to dlouho netrvalo, protože jsem toho v autě nestihnul moc přečíst.

Vyjet z outletu bylo silnější kafe, protože to si holka pletla strany a my měli jet na jih a ona nás vedla na sever, když zjistila svůj omyl, otočila nás na dalším směru zpět na jih. Pokud to člověk vnímá pozitivně, tak jsme viděli znovu celé Las Vegas ze severu na jih. 

Jeli jsme dál na jih, město se opět změnilo v pustinu a dálnice uháněla monotónně několik stovek kilometrů. Ale mezi tím jsme udělali asi 2 přestávky na WC a brunch ve výborném lokálním fast foodu, kde měli za 10$ nádhernou snídani i s čistým WC, hranolky a velkým nápojem v ceně. Zatímco u nás musí být jeden hranolek jak druhý, tady je vidět, že je dělají z čerstvých brambor, kde občas zůstane i kus slupky, hamburger je z čerstvého masa a slanina křupala jako hrom. A vajíčko, to už jen spolu s krůtím masem doplňovali tu chuť té výborné snídaňové prasárničky. Abych nezapomněl, tomuto brunchi předcházel rychlonákup Pavlinky, která musela zkontrolovat, jestli náhodou v pustině nemají lepší ceny nebo zajímavější sortiment, než v civilizaci. Ještě že už máme kufry přes váhu, takže další zboží už nemůžeme kupovat. Před odletem si ještě zahrajeme hru, co bude muset zůstat v Americe a co poletí s náma. Možná Pavlinka vypadá jak shopaholik, ale léčí se, protože to zvládla za necelých 20 minut. Na druhou stranu je potřeba vidět to, že za ty ceny se takové věci u nás nekoupí. A fakt jen blázen by si to nekoupil, takže to chápu. A v porovnání cen mé snídaně a nákupu hader, tak po hadrách se netloustne.

Abych v rámci dne, kdy se opravdu kromě přesunu žádné atrakce nekonaly, doplnil silný zážitek z pumpy, kde jsme dělali přestávku na WC, tak nutno podotknout, že je to zážitek pro silné povahy. Protože ne u každého sjezdu je motorest nebo benzinka a sjezdy jsou opravdu daleko od sebe, tím se i zvětšuje vzdálenost mezi jednotlivými bezinkami a tato benzinka byla po hodně dlouhé době a tvářila se jako Shell. Uvnitř to smrdělo jak na veřejných záchodcích a na samotný jeden záchod pro pány i dámy se stála fronta. A že byla dlouhá. Takže mě přešla chuť na zmrzlinu, která by se v tom horku a v té pustině hodila úplně nejvíc. Kdybychom to věděli, za několik mil byla další pumpa, od pohledu hezčí.

Naše další zastávka byla v Mojave. Na první pohled díra o které nikdo neslyšel. To město bylo zajímavé tím, že tam je Air and Space port, což z dálky vypadá jako veliké letiště, kde je na jedné odstavné ploše naskládaných úsporně vedle sebe snad 30 letadel. Tolik letadel v jeden čas snad člověk nevidí ani v Praze. A tady uprostřed území nikoho tolik letadel. A jak se dozvídám z Wikipedie, jedná se o zkušební letiště v severní Americe. http://www.mojaveairport.com/

Mojave je také velké centrum pro vlakovou dopravu. Potkávají se zde nákladní vlaky z různých směrů. Mimochodem veliké nákladní nádraží jsme viděli cestou z Las Vegas, než jsme odbočili na CA-58 a byla tam směrovka na známou Route 66. To místo se jmenovalo Barstow a tolik vlaků jsem pohromadě neviděl.

Do Bakrsfieldu jsme dojeli kolem šesté večer, naložili se do výřivky, pak jsem zajel do 7-Eleven pro pivo (nekupte to, když plechovka stojí 2$ v akci 1+1), pak znovu vířivka s pivem a nachos a teď tu na terase před pokojem řešíme záležitosti, jako zajistit pokoj na další den, napsat zápis z cesty.

Mimochodem ta ubytování zatím co jsme měli, tak jsou krásná, že si člověk fakt nemůže na nic stěžovat.

Dneska jsme řešili s Pavlinkou v autě, proč nepíše zápisy. Ona v autě nemá totiž čas, ona čte knížku. A prý že to stejně píšu nejlíp a že ona si to ráda čte. A navíc plánuje cíle našeho putování podle času, vzdálenosti a zajímavostí cestou.

Cestou jsem ještě přemýšlel, že když není žádná atrakce, že člověk nemůže mít nějaký zážitek ze dne. Něco nového, něco ohromujícího, něco, z čeho sedne tzv. na zadek. Tím dnešním pomyslným padnutím bylo naše auto. Když vynechám navigaci, která si žije svůj osud, auto dokáže převapit pozitivně. Když jsme sjeli do Las Vegas, myslel jsem, že kontrolka tlaku vzduchu v pneu pochopila, že je v civilizaci a přestala svítit. Ale mýlil jsem se a asi za to mohl městský vzduch, že nesvítila, protože jak jsme vyjeli z Las Vegas, opět zářila až do Bakersfieldu. O to pozitivnější překvapení, byť až skoro s křížkem po funuse, je rádio v autě. Všichni jsme zvyklí na FM a víme, že tam je AM. Když jsme jezdili horama a dolinama, tak v rádiu nehrálo nic, protože tam nebyl žádný FM signál. Tak Pavlinka hrála české písničky z mobilu. Dneska jsem omylem přepnul tlačítko MODE na volantu a objevily se kromě AM a FM ještě volby SAT1 až SAT3. A když jsem to přepnul na ně, hraje nám milion satelitních rádií. Speciální rádia na dopravu v New Yorku, LA a jinde, žánrově rozdělená, pop, rock, jazz, comedy, hiphop, klasika a já nevím, co všechno ještě a všechno hraje čistě podle daného žánru. Prostě paráda. Měli jsme tlačítko prozkoumat dřív a mohli jsme si zahrát americky i v Grand Canyonu. Na druhou stranu, kdo to zná, když se potřebuje člověk soustředit, tak nejlepší je klid.

A jelikož má Pavlinka teď v LA bývalého kolegu z práce, tak ruší noční klid svým hlasitým hovorem. Naštěstí pochopila, že chtějí lidi spát a šla povídat dovnitř. Ale protože tady nemáme žádné světlo, svítíme si v pokoji, takže v rámci kazení si očí mi ještě v pokoji zhasíná a zatahuje, abych na terase neviděl vůbec nic - třeba ji tato poznámka vyhecuje a napíše taky něco do našeho blogu. :-)