Podle osvědčeného scénáře píšu body a teď na hotelu v Toledu budu vzpomínat na včerejší a dnešní zážitky dne.
•    Včera cesta
Dlouhá únavná 548 km dlouhá cesta mezi polema kukuřice a jednou jsme dokonce viděli i stádo krav. Cestu jsme si zpříjemňovali zastávkami v obchodních centrech, kde jsme sháněli adekvátní kufry, které odpovídaly představám zájemců o ně. Příjezd do hotelu byl vysvobození. Z dlouhé cesty i z nákupů, protože všude bylo to samé zboží. Jsem si chvílemi začal připadat jak obchodní zástupce, který objíždí pobočky a kontroluje zásoby.
Nakonec jsme žádný kufr nekoupili, ale Pavlinka má dvě tašky zboží a na telefonu vážné zájemce o něj z řad rodiny i přátel.
Cestou přece jenom jedna událost, která stojí za zmínku. Jak jsme jeli, tak navigace ukazovala vzdálenost do dalšího bodu, což byla hranice mezi státy. Jak jsme překročili hranici a změnili jsme BTS na mobilu, změnil se nám čas o hodinu dopředu. Takže jsme chtěli přijet kolem desáté večer a přijeli jsme v jedenáct.
Slečna na recepci nám dala na druhý den spoustu rad, třeba že v centru, když člověk přijede brzo ráno, tak se dá parkovat zdarma a kam jít a co vidět.
Druhý den ráno jsme vstali o chvilku dřív, dali si snídani v prázdné recepci, naházeli věci do auta a jeli směrem do Indianapolis.
•    Pneu
Jedeme dálnici nebo spíš rychlostní silnicí a v levém pruhu nás předjížděl kamion. My jeli kolem 65 mph a on mohl jet tak 70 mph, takže rychle a rychleji jak my. Když byl tak 10 až 15 m před námi, tak mu bouchlo pravé zadní kolo na návěsu. Guma lítala všude. Naštěstí jsme tomu nějak uhnuli, kamion zpomalil, dal varovná světla, přejel do pravého pruhu a uháněl dál do města. Oba jsme se lekli, Pavlinka víc. Já musel zachovat chladnou hlavu, aby nám guma  zbytečně nerozbila auto.
•    Kruhový objezd
Centrum navigace našla perfektně. Cestou byl takový normální provoz. V televizi ukazovali místa, kde to nejede, tak jsem se bál, že nás to postihne, ale když jsme přijeli na hlavní třídu do centra, začala doprava houstnout, chvílemi jsme i stáli v koloně a to jen kvůli tomu, že se propadla vozovka a bylo třeba to opravit. Chtěl jsem už několikrát odbočit někam kvůli parkování, ale nakonec jsem nevyměknul, takže jsme po chvíli skončili v samotném centru Indianapolis. Měl jsem strach, jestli jsem nepřehlédl nějaký zákaz vjezdu, ale vše v pořádku. Přesto jsem se snažil odtud zmizet. Člověk nikdy neví.
•    Parkování
Našli jsme parkování na ulici, na chodníku žlutá čára, tak jsem řekl Pavlince, ať koukne na ceny. Po chvilce přišla, že jí to nechce cenu ukázat. Tak jsem ještě popojel do boční ulice a zaparkoval přímo mezi památníky. Zadal jsem číslo parkovacího místa, vložil kartu a odečetlo se mi 6 USD za 6 hodin. Takže jsme měli 6 hodin k tomu projít město.
•    Sheraton
Pavlinka chtěla uplatnit svou dárkovou kratičku do Starbucks a zároveň se nám chtělo na záchod. A já jí říkám, jestli nepůjdeme radši do Sheratonu. Pavlinka se smála, že ne, že je to hloupé. Koupila si láhev na vodu, která se jí líbila, nechala si ji od baristky umýt a naplnit vodou. Když jsme se pak ptali na WC, poslali nás do Sheratonu. Že máme říct, že jsme zákazníci.
•    Nádraží, kuchař a recepční
Procházeli jsme se po městě, když jsme zmerčili nádraží. A že se tam půjdeme podívat. Jenže ouha, nikde žádný pořádný vchod dle našich představ. A tam, kde jsme očekávali vstup, kouřil kuchař a recepční. Bylo to divné. Pán, co tam zevloval před vchodem nás poslal za roh. Tam byl skutečně vstup do nádraží. I to uvnitř tak vonělo. Jenže místo nádraží tam byl luxusní hotel a nádražní hala a budova předělaná na konferenční a taneční sály. Nádraží bylo v roce 1979 zrušeno.
Z nádraží jsme prošli kolem úřadu vlády státu Indiana a kolem kapitolu až k vodnímu kanálu, který protéká městem. Krásná procházka kolem vody.
•    Oběd
Na oběd jsme šli stejně jako včera do obchodu, kde měli výběr z bufetů. Trošku jiný, ale i trošku podobný sortiment, jen jiná značka a tím pádem jiný klub. Tak jsme si šli rovnou pro klubovou kartu, koupili si výbornou polévku a protože nahoře nad obchodem byly stolky, kde se dalo jídlo sníst, tak jsme si v klidu sedli, pojedli, poslali pár zpráv domů.
•    Tržnice
Narazili jsme na farmářské trhy a tržnici podobnou té Vinohradské. Jen ten sortiment byl výrazně zajímavější. Všude něco ručně právě vyrobené nebo uvařené. Všude to vonělo. Nádhera.
Když jsme se dost nabažili města, sedli jsme do auta a vyrazili na další cestu.
•    Zakletá křižovatka
Výjezd z centra byl naprosto volný. Jeli jsme podle navigace, když najednou práce na silnici a my máme odbočit vlevo a ono to nejde. No nic, myslel jsem si, že jsem špatně koukal. Na prvním sjezdu jsme se otočili a jeli zpátky v domnění, že tam už to pojede správným směrem. Bohužel, než jsme se nadáli, už jsme se vraceli zpět na Indianapolis. Na dalším sjezdu zase otočka a tentokrát, že se tomu podíváme znovu na zoubek, kde byl ten zakopaný pes, už jsme opět jeli jinam, než jsme chtěli. A to na ploše 10 km². Tak jsem jel dál, jenže Pavlinka naznala, že je to špatný směr, tak jsem sjel asi o 2 sjezdy později na b benzinku a podívali se do mapy, kudy jet, když ta dálnice kam potřebujeme, je rozkopána a navíc i nájezd na dálnici. Tak jsme se motali, až jsme se domotali k dalšímu sjezdu a byli zase na dálnici a jeli vstříc uzavírce. Tak jsme opět dojeli do místa, kde už jsme se jednou otáčeli. Tak jsem navrhl, že pojedeme opačným směrem, směrem od dálnice zhruba tím směrem, co jsme měli jet. Cestou jsme dojeli k rozkopané dálnici. Pavlinka pod tlakem času rozhodla, že změníme plán a jedeme rovnou na hotel. V tu dobu jsme byli už dvě hodiny na cestě a furt někde na předměstí Indianapolis. Rozhodnutí se ukázalo jako správné.
•    Kufry
Sehnali jsme ty správné kufry. Hurá.
•    Kafe a pití na benzínce
Na benzince už standardně kupujeme tzv. refill, což je úspora půl dolaru. A na jedné z benzínek cestou, když jsme opět skončili na nějaké objížďce, stálo jakékoliv pití z postmixu 89 centů. Tak jsme si logicky vzali to největší.
•    Objížďky
To je téma samo o sobě, protože do včerejška, kromě oprav na dálnici jsme nepotkali jedinou objížďku a teď furt. Dokonce i sjezd k hotelu je zavřený, takže musíme objížďkou.
Cestou jsme se rozhodli, že si dáme něco dobrého k večeři. Pavlinka chtěla Mekáč, který jsme právě míjeli. Jenže já nechtěl Mekáč, takže jsem nedbal její žádosti s tím, že na další bude určitě něco jiného, co nemáme a tam si dáme jídlo. Bohužel jsme následně přejeli hranici do Ohia a zde je jiný systém na dálnici, takže se Pavlinka musela dobré půl hodiny počkat na další jídelní parkoviště. Její Panda měla zavřeno, můj Arby's zavíral za půl hodiny, takže jsem si dal pořádného hambáče, Pavlinka gyros a jeli jsme do hotelu.
•    Bordel na pokoji 185 a nedostatky na 187
Na prvním pokoji bylo neuklizeno, takže Pavlinka musela vyměnit pokoj. Tady už to bylo o poznání lepší, jen praskla žárovka a nefunguje zámek dveří, takže vždy musí zůstat někdo v pokoji, abychom nemuseli čekat na zámečníka. Žárovku jsem vyměnil za jinou z lustru před koupelnou, kde jich taky svítila jen půlka.
•    Balíme do nových kufrů.
Hurá, kufry sbaleny. Teď se pro změnu nevejdou pořádně do kufru u auta, takže budeme muset přizpůsobit parkování, aby to nikoho nelákalo.