Po snídani jsme se rovnou vydali na pláž. Slunečník a lehátka s sebou. Zatímco já seděl pod deštníkem, Pavlinka si užívala sluníčka a vody. Vedle nás ležela slečna, která přišla sama. Když Pavlinka naznačila, že půjde do vody, požádala ji, jestli by jí neudělala pár fotek na mobil. Slečna se nakrucovala, špulila rty, tvářila se pozitivně a optimisticky, prostě aby až bude fotky někomu ukazovat, aby to všechno bylo cool. Bylo zajímavé toto představení sledovat.
V dohodnutých 11 h. místního času jsem všechno sbalil a vraceli jsme se do hotelu. Ve sprše v parku stála, jak ji Pavlinka nazvala, miss mokré tričko, nějaká žena bez domova a sprchovala se. Vtipné bylo, že to nebyl hezký pohled a Pavlinka to dorazila slovy, že jedno prso měla velikost tři, druhou pět, z mého letmého pohledu to byly obě ve stavu "tak čau, já padám". Pozitivní je, že tato žena bez domova nechtěla smrdět jak ostatní pralinky a sprcha byla dobrá volba.
V parku byl i automat na chlazenou vodu z kohoutku. Byla tam čtečka karet a člověk dal svou láhev pod kohoutek a natekla mu studená voda. Cenu jsme bohužel neviděli.
Pavlinka si dala ještě tři tempa v bazénu a šli jsme balit. Ono to nebylo takové to obyčejné balení, ale spíš balení z tašky do kufru. Zatímco z Prahy jsme mohli mít 1 společné odbavené zavazadlo a každý jedno kabinové, do Chicaga je to jinak. Každý jedno kabinové a jedno příruční. Takže taška zůstala v Miami, stejně jako moje rozbitá příruční taštička. Zůstalo tam i některé oblečení, které už bylo špinavé a obnošené s takzvanou jednosměrnou letenku. Tím se udělá místo pro nové oblečení a ušetří se za prádelnu. Navíc je to elegantní způsob, jak vyměnit šatník.
Sbalil jsem všechno, co bylo potřeba do svého kufru. Pavlinka už měla sbaleno. Zbylo pár věcí, které už se nikam nevešly. Přičemž jsem zjistil, že Pavlinka má ještě místo v batohu. Tím se problém s místem vyřešil a my mohli dle plánu ve dvanáct odejít na trolley do centra.
Jelikož jeden projel, bylo jasné, že druhý pojede zhruba za 10 minut. Došli jsme na zastávku a opravdu jel během mžiku. Hrnuli jsme se dovnitř, jenže vystupovala rodina s kočárkem a taškami s nákupem. Pán řidič jim ochotně pomohl tašky posbírat, aby mohli rychleji vystoupit. Nastoupili jsme a zhruba na půli cesty byl trolley plný. Takže dokud někdo nezacinkal k výstupu, jelo se bez zastavení. Není to hezký pohled ze zastávky, když dlouho očekávaný trolley prosviští bez zastavení, jako se to stalo mnoha lidem, co jsem viděl na zastávkách. Řidičovo gesto jsem plný, jsem vnímal jako převlečeného fakáče.
Dojeli jsme na konečnou. My potřebovali ještě o jednu dál. Řidič myslel, že jsme zapomněli vystoupit, ale naše one more ho přesvědčilo, že zavřel dveře a následně nás za rohem vysadil přímo před obchodem na zastávce autobusu na letiště.
Pavlinka si šla koupit jídlo do 7 Eleven a já čekal venku ve stínu na ni. Pozoroval jsem tři pány, jak vysokým tlakem s přídavkem něčeho, co nasávali z pytle, čistili zeď obchodu. Nebylo vidět, co přesně čistí, ale vzpomněl jsem si na pána, co tajně čistil Karlův most. Oni vydávali hluk, že to nešlo přeslechnout. Nedovedl jsem si je představit ve čtyři ráno na Kampě.
Pavlinka poté, co pánové dočistili, přišla se svačinkou a kafíčkem. V klidu posvačila a ještě zbylo několik minut k dobru, než přijel autobus 150 na letiště. Ještě nutné podotknout, že jsem měl nachytaných 5 USD na dvě jízdy za 2.25 USD s tím, že to pade je doplatek za minulou jízdu, když jsem místo 4.50 USD zaplatil jen 3 USD. Pavlinka naznala, že je 5 USD potřeba rozměnit a platit přesně, aby v dopravním podniku v tom neměli bordel. Takže přišla s plnou hrstí drobných.
Autobus přijel, já jsem vzal kufry a Pavlinka šla cinkat do kasičky.  Cesta uběhla celkem rychle. Díky povrchní znalosti města bylo zajímavé sledovat, kudy jedeme a že poté, co autobus opustil Miami Beach a najel na dálnici, už stavěl až na konečné na letišti.
Na letišti jsme měli jasno ve dvou věcech. Že máme boarding pasy a víme kam letíme. Když je člověk zvyklý hledat podle času odletu místo kam letí, obrácené pořadí vyhodí člověka z kontextu, že si musí vzpomenout, kam letí, aby našel další informace. Nicméně po vystoupení z autobusu jsme šli na sky train který nás převezl k odbavovacím halám. Tam jsme našli, že letíme z D5. Tato informace nám na boarding pasu chyběla. Šli jsme po šipkách do terminálu D.
Terminál velký jako hrom. Pavlinka pojala podezření, že elektrické odbavení je nedostatečné a nechala nám vytisknout papírové boarding pasy. Nebyla to vůbec špatná myšlenka, protože tam bylo víc informací. Třeba jsem vůbec nezmiňoval, že náš let přesunuli o půl hodiny, takže místo 16.20 byl plánovaný odlet už 15.40 hod. místního času. Šli jsme na celní kontrolou. Byla tam fronta jako hrom, ale paní u vstupu nám řekla, že náš vstup je až na konci haly. Pavlinka odhadla frontu na hodinu a to by byl průšvih. Naštěstí jsme minuli ještě jednu kratší frontu, až jsme došli na konec terminálu, kde byla fronta krátká.
Celník zkontroloval naše doklady, zeptal se kam letíme a proč, Pavlince povolil mušličku jako suvenýr a šli jsme na rentgen. Ani nevím, jak jsme prošli, ale všechno bylo ok. Tekutiny asi už byly málo tekuté nebo se nikdo pořádně nedíval.
Šli jsme s Pavlinkou na gate D5, kde už bylo mraky lidí. Sedli jsme si a když furt něco mleli o Group 9, kam jsme patřili, tušil jsem nějakou zradu. Znělo to tak, že se máme připravit k nástupu do letadla. Říkal jsem si, že je to divné, že vždycky prvně jde honorace z první třídy. Nakonec jsem to pochopil. Začali hlásit skutečný nástup Group 1. Pak šla dvojka až do osmičky. Devítka znamenala, že máme plné letadlo, opravdu zde není volného místa, takže bude možné nastoupit jen s jedním příručním zavazadlem. Mě to bylo jedno. Dají ho dolů a vyřízeno. Pavlinka z toho byla minimálně smutná, protože je na své zavazadlo velmi opatrná a má strach, aby se jí neztratilo. Takže jsme nechali kufříky u vchodu a šli k nástupu do letadla. Mezi tím projel frajer s vozíkem naloženým našimi kufry. Přijel ke dveřím, kde měl skluzavku, po které házel kufry dolů pod letadlo. Ani domyslet, kam tam padaly.
Let proběhl až na pár turbulencí s B737-800 v klidu. Podával se jeden nápoj a pytlíček slaných preclíků. Dal jsem si Coke a aniž bych byl tázán, dostal jsem půl kelímku ledu. Blbý led, ale jak to ten nápoj povýší. Nevím, jestli mají stewardi nějaké školení, ale cukrbliky a laškování s cestujícími jim jde skvěle. Pozoroval jsem to u cestující před námi, jak s ní komunikuje a bylo to velmi zábavné.
Pavlinka sedí o 7 řad dál, takže uvidíme, jaké dojmy bude mít z cesty ona.
Zapomněl jsem přesto na jednu drobnou nepříjemnost a to přestože odlet posunuli na 15.40, kvůli počasí a přistávajícím letadlům jsme přes půl hodiny stáli někde mimo stojánku, nevím přesně kde, protože slečna u okna zatáhla rolety. Nakonec jsme se dali do pohybu 16.40, takže budeme mít asi 20 minut zpoždění.
Je teď dobrá otázka, když přiletíme tuzemským letem, jestli budeme znovu procházet imigrační kontrolou, ale doufám, že ne.
Využil jsem času v letadle k sepsání tohoto zápisu, protože od neděle to bude náročnější hledat čas, jelikož budeme jezdit autem.
Předpokládám, že když má Chicago pláže a je teplo, že nějaký čas strávíme na pláži u vody. Stejně tak bych rád viděl, jak se daří české restauraci, kde byl Pohlreich, jestli se nám to povede.
Ještě tak koukám k sousedce vedle mě, která si taky vede deníček. Je o level dál, protože na svém iPhonu přesouvá odstavce, aby to mělo větší příběh.
Tak Pavlinka říkala, že spolucestující nic moc. Že paní u okénka byla strašně objemná, že se vedle ní nedalo normálně sedět. Ládovala se preclíky, ale velkým balením, dokud je nesnědla.
Přistání v Chicagu v pohodě, jen jsme divně pojížděli a to z toho důvodu, že nebyly volné stojánky. Při přistání hlásili, že máme nechat prvně vystoupit ty, co spěchají na přestup, ale když jsem viděl, že se to kouslo kousek za námi, tak jsme se slečnou od vedle vystřelili oba ven. Počkal jsem u východu na Pavlinku a šli jsme čekat na kufry. Cestou mi vyprávěla zážitky z cesty. Když jsme našli pásy s bagáží a přijely naše kufry v celku, Pavlince se ulevilo.
Od kufrů to bylo zase nějaký kousek podzemím k metru. Řešili jsme, jakou si koupit jízdenku a vyhrála třídenní. Nechali jsme si ještě poradit od místního zřízence, jízdenky jsme koupili a šli na metro. Dojeli jsme po modré až na zastávku Clark/Lake, kde jsme přesedli na zelenou a jeli do čínské čtvrti, kde je náš hotel.
Hotel jsme našli hned, jelikož Pavlinka a navigace, to je jeden svět, kde se nedá ztratit. Recepční byl starší Číňan, který měl dva zuby a mluvil anglicky jako Číňan. Takže bylo strašně složité vyměnit pokoj za větší. Budeme muset počkat do zítra na manažera. Dali jsme si večeři a čaj, naplánovali místa, kam chceme jít a na programu už je jen spánek.

Omlouvám se, že nejsou žádné obrázky, ale to spojení je žalostné.