Ve čtyři ráno nás vzbudilo nepříjemné houkání. Otevřel jsem dveře, jestli je to venku nebo u nás. Vytočil jsem recepci, ať někdo přijde problém vyřešit. Za chvilku přišel majitel, pískání mezi tím ustalo. Sundal čidlo kouře nade dveřmi a problém byl vyřešen. Spali jsme do osmi. Sbalili jsme všechno potřebné, nechali v hotelu všechno, co už nebudeme potřebovat a vyjeli po dálnici 101 až do Los Angeles. Že jsme v LA jsme poznali podle hustého provozu. Cestou jsme viděli nádherná místa u pobřeží, kde lidé tráví svou letní dovolenou.
Do autopůjčovny jsme dojeli chvíli po jedenácté s prázdnou nádrží přesně jak bylo požadováno. Navigace nás dovedla přesně, jenom já jsem neviděl ten správný vjezd, tak jsem obkroužil celou firmu dokola, než jsem ten správný vjezd našel.
Ve vjezdu byly na zemi bodáky, které se daly přejet pouze směrem dovnitř. Zajeli jsme dovnitř, postavili se do řady a než jsem stihnul sbalit věci, měl jsem účet a povolení k odchodu v ruce. Naše auto dostalo kvůli oranžové kontrolce zelenou nálepku a půjde do servisu. Pak ho uklidí, vyluxují, umyjí od prachu z Monument Valley a půjde znovu do provozu.
My jsme počkali na autobus, který nás odvezl k terminálu. Není nutné znát terminál, ale aerolinku, o zbytek se prastará řidič. Terminály jsou tři, každý má zhruba 3 vchody a u každého vchodu visí jména aerolinek, kde je odbavení. Pavlince se udělalo lehce nevolno, takže jsme si dali jídlo a až nabrala sil, šli jsme do fronty na odbavení. Před náma stal pán, co se škaredě díval na Pavlinku, když do něj nechtěně šťouchla. Pak řídil lidi před sebou, kam se mají řadit k přepážkám.
Po dlouhé chvíli a velké frontě jsme přišli na řadu. Můj kufr měl přesně 23 kg a vysloužil jsem si obdiv odbavujícího pracovníka. Pavlinka měla o 80 dkg víc, ale všichni mávli rukou a my mohli jít. Resp.pak si všimli našich příručních zavazadel, ale nějak jsme to zvládli rozměrově asi a Pavlinka odlehčila svůj kufr na váze, dostali jsme cedulky na kufry a už jsme šli na bezpečnostní prohlídku. Naše kufry dali bokem na vozík k dalším, co spěchají s přestupem. My mizeli o patro výš do další nekonečné fronty. Tam se nedělo nic zvláštního do doby, než přišel Pavlinky kufr na řadu.
Nelíbily se jim tupé nůžky, svíčka a ještě něco. Už netuším, co.
Všechno prošlo a my šli korzovat mezi předražené letištní obchody.
Koupili jsme si kafe, připojili na wifi a užívali poslední minuty v Americe.
Boarding už žádné překvapení nepřinesl a my letíme do Düsseldorfu. Cesta trvá přes deset hodin. Letíme přes Las Vegas nahoru do Kanady a dál. Celou českou noc a dopoledne.
Přistání ve Vídni znamenalo jen reklamaci Pavlinčina kufru, protože má utržené kolečko.
Autobus do Prahy odjížděl včas z Vídně i přijel včas do Prahy, takže jsme kolem desáté večer zvonili na potěšené dětičky, které už se maminky a tatínka nemohly dočkat.
