U snídaně jsme se sešli s Japonkou, která si pouštěla nějaká videa, takže ranní klid byl pryč.
Když jsme dojeli, přišli naši Američani a my jim přenechali stůl, abychom vyrazili na druhý pokus na nádraží.
Vyšli jsme směrem od náměstí. Na jednom rohu nás pán posílal na akci koželuhů, která se koná pouze a jen v dnešní den. Za dalším rohem nám pán říkal, že je cesta zavřená a nikam nevede, že trh je na druhou stranu. Když jsme si vysvětlili, že chceme naopak ven z města, jen mávnul rukou. Šli jsme uličkami města a trhu dál a dál až jsme došli na malý trh se zeleninou. Zde jsme odbočili doleva s tím, že tam je obchod, který jsme chtěli najít. Místo obchodu jsme našli náměstí. Zapnul jsem navigaci, která nás dovedla zpátky na trh, kde jsme odbočili a vedla nás do uličky, která vypadala, že tam není. Kousek za rohem nebo dvěma rohy byl náš obchod. Tím jsme vyřešili problém nekoupených jedinečných bot a šli dál. Našli jsme údajně nejstarší budovu v Marrákeši a místo do uličky, co vypadala jak vjezd do garáže, jsme šli uličkou, kde koželuhové nabízeli kůže. Vrátili jsme se zpátky a prošli bránou, co vypadala jak vjezd do garáže, do další části trhu.
Zde mě při čekání stáhnul jeden o 50 DH za kožený pásek, což je super cena, ale bylo to mých posledních 50 DH v peněžence. Chtěl původně 120 DH. Pravá kůže.
Křivolakými uličkami jsme došli až k autobusovému nádraží a přes park uprostřed náměstí jsme došli ke hřbitovu, kam asi zahrabávají ty, co nestihnou ve zdraví ulici přejít.
Hlavní ulicí jsme došli až do kavárny, kde jsme si dali kávu. Pán nám donesl i vodu, kterou pak chtěl zaplatit. My mu ji s díky vrátili neotevřenou.
Pokračovali jsme dál. Pavlinka cestou vyměnila peníze. V bance byla fronta jako hrom, protože nějaký pán donesl velké množství bankovek a museli to přepočítat.
U pošty to vypadalo jako nové moderní náměstí s drahými obchody, ale nic zvláštního. A k nádraží už to byl jen jeden blok, ale veliký.
Nádraží jsme našli, prošli, ve dvě hodiny odjel vlak a další jely až ve čtyři a v šest přesně. Tím nikomu nic neujede a všichni všechno stihnou. Dali jsme si zeleninový salát a vyrazili za dobrodružstvím ve formě jízdy místním autobusem.
Prvně bylo nutné najít zastávku. Tu jsme našli až u pošty. Skočili jsme do autobusu číslo 13 a každý za 4 DH jsme chtěli co nejblíž centru. Zastávka u brány Doukalla se nám nelíbila a další byla zase kdesi úplně mimo náš zájem, tak jsme na další zastávce vystoupili a za další 4 DH každý jsme se autobusem číslo 1 vrátili na náměstí Doukalla, kde měl konečnou.
Vyrazili jsme pěšky zpět do víru Mediny. Šli jsme tak nějak jinudy, ale stejně jsme přišli postupně na známá místa. A tak tam, kde jsme původně odbočili vlevo, jsme cestou zpátky odbočili vlevo a šli tak, jak jsme chtěli jít ráno. Historek o koželužně a zavřených cestách jsme slyšeli hodně. Pak Pavlinka prohlásila, že je unavená a má projito málo památek, tak jsme postupně došli do míst, kde jsme šli včera. Došli jsme až na náměstí, kde jsme na kávě seděli včera, jen jsme zvolili jiný podnik. Tam se Pavlince špatně sedělo, takže jsme si dali čaj, zaplatili a šli směrem na velké náměstí.
Na velkém náměstí jsme úplně neočekávaně minuli Café de France, kde se v roce 2011 stal teroristický útok. Kavárna je dávno opravená a nikdo by nic nepoznal. Byla plná lidí, jako každý den.
Došli jsme do uličky, která z náměstí směřuje už k nám a Pavlinka donutila místní chlapce, aby jí vzali platbu kartou. Tak platba proběhla úspěšně. Cestou domů jsme si dali výborné koktejly, jako třeba bych nevěřil, jak výborná je rozmixovaná dýně a pomeranč.
Už několik dlouhých minut čekáme na trase nahoře na čaj, ale chlapec na nás možná asi zapomněl.
Tak jsme se nedočkali. Šli jsme ještě do víru velkoměsta a šli jsme zadem na trh. Bylo sedm, všichni už zavírali, jen pár lidí ještě mělo otevřeno. Tím pádem jsme si nad plán koupili pašmínu a šli jsme na jídlo. Pavlinka si jako obvykle dala k večeři prvně šneky v pepřovém vývaru. Pak jsme si dali spolu jejich cizrnovo tomatovou polívku a čaj. A cestou úplně na závěr jsme se dorazili šťávou z pomerančů mixovanou s kaki.
Večer jsme zakončili rozhovorem s panem recepčním, protože tvrdil, že není majitel, a hovořili jsme o tom, jak se žije tady a u nás. Byl to velmi milý a přátelský rozhovor. Jeho ochota a vstřícnost je neuvěřitelná. A příště víme, že stačí napsat rezervaci mailem a vše klapne i bez bookingu.
Poslední noc tady, tak si ji užijeme, protože zítra touhle dobou už budeme na cestě z letiště domů.