CHUDOBOVI

Malinko jsme si přispali, přesto jsme byli na snídani první. Ke konci snídaně dorazili naši američtí přátelé a povídali jsme si o jejich roční tour po světě.
Po snídani jsme se vydali na opačnou stranu do nějakých zahrad. Plán selhal, když jsme došli na první plácek. Tam nás odchytil nějaký chlapec a s příhodou, že je cesta zavřená kvůli modlitbě, jsme šli oklikou. Na konci cesty, kdy nás poslal úplně někam nesmyslně a chtěl peníze, jsme my ho poslali bez peněz do háje. Došli jsme na další rozcestí, kde jsem zapnul mapy, abychom zjistili, že do cíle je to 5 km autem. Zkusili jsme potřetí palác Bahia a tentokrát z druhé strany. Než jsme tam došli, zastavili jsme se u bankomatu, který nemluvil anglicky. Svou podezřelostí jsem ho vyloučil z výběru a šli jsme do paláce zjistit cenu za vstupné. 70 DH jako všude. Pokračovali jsme dál v cestě, abychom zjistili, že za rohem je známé náměstí s kavárnami a v jedné uličce Komerční banka. Bohužel bankomat vydával pouze vlastním klientům. Na druhém rohu stála nějaká skupinka a tam bankomat dával za 22 DH poplatek. To je nějaká stovka na naše, k tomu stovku naše banka plus kurs a máme reálnou cenu v Kč. Nikdy to nebude výhodné, ale pokud to jde, proč si peníze nevybrat.
Šli jsme tedy napotřetí do paláce Bahia. Krásný palác, všude mozaiky, vykládané stropy. Nádherné zahrady, všechno vonělo. Od nějakých turistů jsem se naučil trik s panoramatickou fotkou, jak mít jednoho člověka na jedné fotce na více místech.
Z paláce jsme šli cestou do města. Prošli jsme náměstím, koupili kabelku s ručně vyšitými melouny a šli jak staří mazáci tržnicí až jsme došli do malé tržnice s ovocem a zeleninou a pak už jsme to mazali do míst, kde si Pavlinka koupila boty přímo od výrobce a já za rohem pásek.
Museli jsme počkat, než švec boty dovyrobí, abychom se známými uličkami vrátili zpět do ubytování.
V ubytování nás čekalo překvapení v podobě dvou polonahých děvčat. Naše věci byly mezi tím uloženy do skladu.
Rozloučili jsme se s panem domácím, či jak ho nazvat a šli přes velké náměstí na taxík. Cestou jsme si koupili poslední kaki koktejl. Byl výborný.
Taxikáře Pavlinka přesvědčila na 70 DH a už jsme jeli.
Na letišti jsme si na ceduli přečetli, že musíme mít označenou letenku přepážky. Tak jsme přešli celou halu, kde nám dali na letenky razítko a šli jsme k odletům. Tam byla v další hale připravená další hra s kartičkami a my opět bez tužky. Tu mám půjčil ochotný uklízeč.
Prošli jsme všemi kontrolami, kde byly dlouhé fronty, ale ne tak hrozné. V odletové hale jsme si dali pizzu a čekali na odlet.

U snídaně jsme se sešli s Japonkou, která si pouštěla nějaká videa, takže ranní klid byl pryč.
Když jsme dojeli, přišli naši Američani a my jim přenechali stůl, abychom vyrazili na druhý pokus na nádraží.
Vyšli jsme směrem od náměstí. Na jednom rohu nás pán posílal na akci koželuhů, která se koná pouze a jen v dnešní den. Za dalším rohem nám pán říkal, že je cesta zavřená a nikam nevede, že trh je na druhou stranu. Když jsme si vysvětlili, že chceme naopak ven z města, jen mávnul rukou. Šli jsme uličkami města a trhu dál a dál až jsme došli na malý trh se zeleninou. Zde jsme odbočili doleva s tím, že tam je obchod, který jsme chtěli najít. Místo obchodu jsme našli náměstí. Zapnul jsem navigaci, která nás dovedla zpátky na trh, kde jsme odbočili a vedla nás do uličky, která vypadala, že tam není. Kousek za rohem nebo dvěma rohy byl náš obchod. Tím jsme vyřešili problém nekoupených jedinečných bot a šli dál. Našli jsme údajně nejstarší budovu v Marrákeši a místo do uličky, co vypadala jak vjezd do garáže, jsme šli uličkou, kde koželuhové nabízeli kůže. Vrátili jsme se zpátky a prošli bránou, co vypadala jak vjezd do garáže, do další části trhu.
Zde mě při čekání stáhnul jeden o 50 DH za kožený pásek, což je super cena, ale bylo to mých posledních 50 DH v peněžence. Chtěl původně 120 DH. Pravá kůže.
Křivolakými uličkami jsme došli až k autobusovému nádraží a přes park uprostřed náměstí jsme došli ke hřbitovu, kam asi zahrabávají ty, co nestihnou ve zdraví ulici přejít.
Hlavní ulicí jsme došli až do kavárny, kde jsme si dali kávu. Pán nám donesl i vodu, kterou pak chtěl zaplatit. My mu ji s díky vrátili neotevřenou.
Pokračovali jsme dál. Pavlinka cestou vyměnila peníze. V bance byla fronta jako hrom, protože nějaký pán donesl velké množství bankovek a museli to přepočítat.
U pošty to vypadalo jako nové moderní náměstí s drahými obchody, ale nic zvláštního. A k nádraží už to byl jen jeden blok, ale veliký.
Nádraží jsme našli, prošli, ve dvě hodiny odjel vlak a další jely až ve čtyři a v šest přesně. Tím nikomu nic neujede a všichni všechno stihnou. Dali jsme si zeleninový salát a vyrazili za dobrodružstvím ve formě jízdy místním autobusem.
Prvně bylo nutné najít zastávku. Tu jsme našli až u pošty. Skočili jsme do autobusu číslo 13 a každý za 4 DH jsme chtěli co nejblíž centru. Zastávka u brány Doukalla se nám nelíbila a další byla zase kdesi úplně mimo náš zájem, tak jsme na další zastávce vystoupili a za další 4 DH každý jsme se autobusem číslo 1 vrátili na náměstí Doukalla, kde měl konečnou.
Vyrazili jsme pěšky zpět do víru Mediny. Šli jsme tak nějak jinudy, ale stejně jsme přišli postupně na známá místa. A tak tam, kde jsme původně odbočili vlevo, jsme cestou zpátky odbočili vlevo a šli tak, jak jsme chtěli jít ráno. Historek o koželužně a zavřených cestách jsme slyšeli hodně. Pak Pavlinka prohlásila, že je unavená a má projito málo památek, tak jsme postupně došli do míst, kde jsme šli včera. Došli jsme až na náměstí, kde jsme na kávě seděli včera, jen jsme zvolili jiný podnik. Tam se Pavlince špatně sedělo, takže jsme si dali čaj, zaplatili a šli směrem na velké náměstí.
Na velkém náměstí jsme úplně neočekávaně minuli Café de France, kde se v roce 2011 stal teroristický útok. Kavárna je dávno opravená a nikdo by nic nepoznal. Byla plná lidí, jako každý den.
Došli jsme do uličky, která z náměstí směřuje už k nám a Pavlinka donutila místní chlapce, aby jí vzali platbu kartou. Tak platba proběhla úspěšně. Cestou domů jsme si dali výborné koktejly, jako třeba bych nevěřil, jak výborná je rozmixovaná dýně a pomeranč.
Už několik dlouhých minut čekáme na trase nahoře na čaj, ale chlapec na nás možná asi zapomněl.
Tak jsme se nedočkali. Šli jsme ještě do víru velkoměsta a šli jsme zadem na trh. Bylo sedm, všichni už zavírali, jen pár lidí ještě mělo otevřeno. Tím pádem jsme si nad plán koupili pašmínu a šli jsme na jídlo. Pavlinka si jako obvykle dala k večeři prvně šneky v pepřovém vývaru. Pak jsme si dali spolu jejich cizrnovo tomatovou polívku a čaj. A cestou úplně na závěr jsme se dorazili šťávou z pomerančů mixovanou s kaki.
Večer jsme zakončili rozhovorem s panem recepčním, protože tvrdil, že není majitel, a hovořili jsme o tom, jak se žije tady a u nás. Byl to velmi milý a přátelský rozhovor. Jeho ochota a vstřícnost je neuvěřitelná. A příště víme, že stačí napsat rezervaci mailem a vše klapne i bez bookingu.
Poslední noc tady, tak si ji užijeme, protože zítra touhle dobou už budeme na cestě z letiště domů.

Vyrazili jsme směrem od náměstí. Cestou nás zastavil pán, který nám řekl, že tam dál už nic není a že máme se jít podívat na market s kůžemi, kde končí festival koželužníků. Ukázal nám směr a my šli furt za nosem. Cestou se k nám přidal mladík, od kterého jsme se dozvěděli, že má jednoroční dceru a má rád kuře. Ale u stánku s kuřaty jen přibrzdil a že mám trh ukáže. A že pouze dneska má otevřeno.
Dovedl nás až na místo a předal osobnímu průvodci. Průvodce nás protáhnul fabrikou, kde se v kádích máčí kůže, aby z nich odstranili tuk, chlupy, to každé trvá týden. Tři týdny se to barví a další týden se to pomocí vůní zbavuje smradu. Bláta na holínky. Když jsme došli na lepší chodník, zavedl nás do obchodu s koženým zbožím. Nádherné výrobky, ale nic jsme si nekoupili. Venku nás čekal náš osobní průvodce a šli jsme na exkurzi barev. Ukázali nám různé barvy a z čeho se dají získat. A další ukázka byla s arganovým olejem. Pavlinka si koupila tři za cenu dvou. Protože brali karty, šli jsme s paní, která nám byla přidělena, zaplatit do obchodu s koženými výrobky. Tam jsme potkali pár z Čech a začali se s nimi bavit. Prodejce nám naznačil, že náš osobní průvodce čeká. Jeho zájem byl podezřelý, když na zdi bylo, že je prohlídka zdarma. Vedl nás dál a když jsme došli za roh, kde nám chtěl ukázat správný směr, řekl, že vstupné je dobrovolné a abychom mu dali peníze, tak 150 DH, že to není pro něj, ale pro asociaci, aby měla na rozvoj. Pavlinka vytáhla peněženku, b kde bylo pouze 20 DH a že víc nemá. Pán naštvaně sbalil dvacku, zabrblal něco pod vousy a odešel.
My jsme se vydali směrem k centru a podle navigace k další památce Bahia Palace. Palác jsme našli, ale že má do dvou hodin zavřeno kvůli modlitbám. A že kousek odsud je trh s kořením, který má otevřeno pouze dnes. Jaké štěstí. Šli jsme podle instrukcí a on nás vždycky někde jakoby náhodou zarazil a směřoval k trhu. V úzké uličce nás potkal jiný mladík se stejným příběhem, ale měl naučenou frázi, že nechce peníze, v ale že nám ukáže cestu na trh. Dovedl nás tam, ale o nějakém megatrhu se nedá mluvit, protože bylo víc stánků zavřených jak otevřených. Ale u jednoho se makalo a chlapec si nás vzal do parády. Viděli jsme všechno koření, všechny vůně. Dostali jsme výborný čaj do kterého nám pak přidal malý kousíček Eucalyptu. Úžasná záležitost na zimu. Když jsme si nic nekoupili, pokračovali jsme v procházce trhem a na každém rohu nás zkoušeli ze znalosti koření. Skoro na konci trhu nás dohnal pán, který nás tam poslal, aby nám představil svého bratra, který má kupodivu stánek s kořením. Ze slušnosti jsme nakoukli, protože jak říkají místní, koukání nic nestojí a šli dál. Poslední krámek, kde jsem vybral pro Míšu kalhoty, Pavlinka usmlouvala cenu z 15 na 5€. Chudák chlap si ještě teď rve vlasy, které neměl, jak špatný obchod udělal. Ale udělal. Lepší malý zisk, jak žádný.
Vyšli jsme na náměstí Jardin Sidi Hmed El Kamel - Place des Ferblantiers, kde jsme si dali kávu a čaj v první řadě. Pavlinka si oběhla náměstí a nakoupila spoustu věcí.
Poté jsme šli do paláce El Badi. Vstupné 70 DH (skoro 200 Kč) na osobu. Krásná oranžerie. Šli jsme k židovské synagoze. Od ní k mešitě Kasbah. Zde se právě konala mše. Za ní byla další památka s významnými hroby za dalších 70 DH. Tak jsme pokračovali nákupní třídou dál. V jednom obchodě měli dokonce jezdící schody a pevné ceny. Pavlinka následně zkonstatovala, že ceny jsou vysoké. Šli jsme tedy ven a pokračovali k další památce, což byla brána Agnaou. Než jsme zjistili, že je to brána, hledali jsme palác. Od této brány jsme došli až k paláci, kde hlídali ozbrojení vojáci a vstup byl přísně zakázán. Takže jsme pokračovali dál k mešitě Kutubíja.
Nutno ještě podotknout, že jakmile ve dvě hodiny skončila mše, vyvalily se davy a všechny krámky v okolí začaly ožívat.
Mešitu Kutubíja jsme obešli dokola, abychom zjistili, že jsme kousek od náměstí, kde jsme trávili včera večer.
Šli jsme tedy dál s tím, že chceme další místo na naší mapě. Měl to být nějaký market. Místo toho jsme našli zahradu budoucnosti, kterou si projdeme některý z příštích dnů, protože Pavlinka už nechtěla jít dál bez jídla a market naproti vypadal, že bude mít i něco k jídlu.
Dali jsme si jídlo a čaj a pokračovali k další městské bráně Doukkala. Za ní mělo být náměstí s podloubím.
Obešli jsme celý blok kolem dokola a nikde nic. Ale jako že vůbec. Ani náznak. Tak jsme vyrazili ke Carrefouru, který měl být nedaleko. Chtěli jsme vidět pevné ceny v obchodě. Obchod jsme našli, přišli jsme sice z druhé strany, než plánovala navigace, ale k našemu překvapení se jednalo o dvoupatrový supermarket převážně s potravinami. Žádná velká hitparáda. Koupili jsme si nějaké drobnosti na chuť, které jsme snědli v parku za obchodem. Před obchodem jsme cestou tam potkali naše sousedy ze San Diega. Zpět do centra všech center Marrákeše jsme šli přes park budoucnosti, který se ve finále projevil jako obyčejný park, kde někdo nainstaloval panely, kde běžely nějaké obrázky, pravděpodobně reklamy. Vyšli jsme z parku zpět na hlavní a šli směrem do centra. U hlavní mešity jsme si sedli do první řady, popíjeli kávu a sledovali čilý páteční ruch nejen na silnici, ale všude okolo nás. Sluníčko bylo takové to podzimní kousavé, ale svítilo z modré oblohy o sto šest.
Dopili jsme kávu a vyrazili do centra do banky a na poštu. Přes stránek se šnečí polévkou jsme se vydali do křivolakých uliček centra města.
Motali jsme se uličkami, až jsme došli k pomyslnému konci jedné uličky. Mezi tím zahoukal meluzín a chlapi zmizeli mlátit hlavou o zem. Zůstali pouze nevěřící a pár, kteří museli hlídat krámky. Jakmile skončil, b začali krámky v postranních uličkách zavírat. Vraceli jsme se kolem zavřených krámků zpět na náměstí. V jedné restauraci jsme si v nejvyšším patře sedli do první řady a dali si teplou polívku a čaj. Já si pak dal ještě tuňákový čaj a šli jsme domů.
Na střeše seděli naši američtí sousedi. Dali jsme se do řeči. Říkal jsem jim o tom, jak jsme je potkali u Carrefouru a oni mi vysvětlili, že to byla jediná možnost, jak si koupit víno. Slečna měla narozeniny. A tak jsme se bavili o našich cestách po Americe, tak říkali, že jsme toho z Ameriky viděli víc, než někteří rodilí Američané. Oni pak odešli na večeři a my si dali jeden čaj. Začala nám být zima, tak jsme se šli zahřát do pokoje.
A co závěrem dnešního dne? Chtěli jsme na nádraží, ale zatím jsme tam nedošli. Dobrá zpráva je, že na letiště jede z centra za 30 DH bus číslo 19 na letiště.